Kulička – Guy de Maupassant

Několik dní za sebou procházeli městem zbytky zničené armády. Nebylo to již vojsko. Změnné tlupy muži měli dlouhé špinavé vousy uniformy na cucky a šli malátně bez praporu a bez pluku. Všichni jakoby byli ztráení unavení neschopní myslit nebo se rozhodovat. Kráčeli jen ze zvyku a padali únavou, jakmile se zastavili. Nejnápadněji se hrbili pod tíhou pušek. Záložníci mírumilovní lidé zvyklí žít klidně z úroků a chlapci z úderných oddílů, kteří se právě tak snadno rozohnili jako polekali ochotni útočit nebo utíkat. Oddíly dobrovolníků, které si dali hrdinné názvy jako mstitelé moriturií, přátelé smrti. Přecházeli nyní jako tlupy lupičů. Jejich velitelé, bývalí obchodníci sládkami nebo s obilím, kramáři, kteří kdysi prodávali louj nebo mýdlo toho času válečníci, jmenovaní důstojníky pro peníze nebo délku knírů o věšení zbraněmi, flanelem a prímky mluvili halasně, hádali se o válečných plánech a předstírali, že na svých lehkovážných bedrech sami udrží. Umírající Francii. Báli se však často svých vlastních vojáků chásky šibeničníků, zlodějů a opilců až příliš statečných. Říkalo se, že prušáci brzy vstoupí do ruánu. Národní garda minulé 2 měsíce opatrně prozkoumávala okolní lesy občas střílela po vlastních hlídkách a připravovala se na boj. Jakmile v křoví zašustil zajíc. Nyní se vrátila k domácímu krbu její zbraně uniformy. Celá bojová výstroj, v níž dříve strašila po silnicích 3. Míle od města. Všechno rázem zmizelo. Poslední francouzští vojáci konečně přešli scénu a táhli k pont od méru. Generál šel za nimi celý zoufalý, nemohl se o nic pokusit s nesourodými zbytky. Sám byl zmaten strašnou porážkou národa zvyklého vítězit. Armáda tak proslavená statečností byta. Šel pěšky se 2 pobočníky. Potom na město nalehl hluboký klid. Zděšené a mlčenlivé čekání. Hrůza čekání vzbuzovala touhu, aby nepřítel již přišel. Odpoledne po odchodu francouzského vojska z nenadání prolétlo městem několik hulánů a potom trochu později, sestupovala se stráně svaté Kateřiny, temná masa lidí a jiné 2 zaplavující proudy se objevily na silnicích od danstálu abuagionu. Přední hlídky všech tří armád došly současně na náměstí před radnicí sousedními ulicemi přicházelo německé vojsko prapor za praporem. A tvrdý stejnoměrný krok bušil do dláždění. Mezi zdánlivě mrtvými a opuštěnými domy zazněly rozkazy vykřikované neznámou hrdelní řečí. Škvírami zavřených okenic si oči domácích prohlížely vítěze podle válečného práva pána města majetku a života. Vzešeřelých pokojích prožívali obyvatelé zděšení, jaké přinášejí převraty smrtící zemětřesení, proti nimž je marná všechna moudrost a síla. Na každé dveře klepaly malé skupinky vojáků, potom mizely v domech. Po vpádu přicházelo obsazení. Poraženým nastávala povinnost získat si vítěze vlídnosti. Když po nějaké době přešla 1 hrůza, ustálil se opět klid. V mnoha rodinách přijali pruského důstojníka ke stolu. Často byl dobře vychován ze zdvořilosti, litoval Francii a mluvil o své nechuti k této válce. Lidé mu byli vděčni za tyto city. A potom vždyť mohli 1 potřebovat jeho ochranu. A proč urážet člověka, na němž zcela závisíme? Říkali si také k tomu přece vede francouzské dobré vychování, že je dovoleno být doma zdvořilí, jen když neukazují důvěrnost k cizím vojákům na veřejnosti. Venku se tedy nestýkali, ale doma si popovídali rádi a Němec zůstával každý den o něco déle u tepla společného krbu. Také městu se vrátil obvyklý ráz Francouzi ještě nevycházeli, ale prudští vojáci se hemžili po ulicích a ostatně důstojníci modrých husarů vláčejících zpupně podláždění své dlouhé smrtonosné šavle nedávali obyčejným občanům najevo o mnoho větší pohrdání než důstojníci francouzského pluku myslivců, kteří v těch, že kavárnách popíjeli loni. Vítězové žádali peníze mnoho peněz. Obyvatelé platili, ostatně byli bohatí. Ale čím více normanský obchodník bohatne, tím více trpí každou každou částečkou svého majetku, která utíká do cizích rukou. Vetřelci podrobili město své železné kázni. Dále nedopouštěli se žádných hrozných věcí, o nichž se mluvilo za jejich vítězného postupu. Lidé si dodali odvahy a touha po obchodu ovládla znovu srdce místních obchodníků. Někteří měli mnoho zboží v hávru, kde byla francouzská armáda a chtěli se pokusit dostat se do tohoto přístavu přes diep, kde by mohli vstoupit na loď. Použili vlivu německých důstojníků, s nimiž se seznámili a velící generál jim vydal povolení k odjezdu. Když se povozníkovi přihlásilo 10 osob, půjčil jim velký dvojspřežný dostavník a dohodli se, že vyjedou v úterý časně ráno, aby nevyvolali shluk lidu. Už několik dní byla země ztvrdlá mrazem AV pondělí ve 3 hodiny přinesli mraky od severu sníh, který padal celé odpoledne a celou noc. V půl 5 ráno se cestující shromáždili před hotelem normandie, kde měli nastoupit do dostavníku. Byli ještě ospalí a třásli se zimou, třeba že se obalily pokrývkami. V přítmí na sebe skoro ani neviděli pod kupou těžkých zimních šatů vypadali všichni jako tlustí faráři v dlouhých sutanách. Ale 2 muži se poznali 3 je oslovil a začali povídat. Odvážím ženu. Já také a já také. 1 dodal, nevrátíme se už do ruánu a kdyby se prušáci přibližovali k vávru, odjedeme do Anglie. Všichni měli stejné plány, poněvadž měli stejnou povahu. Ale koně ještě nebyli zapsažení. Malá čeledínova svítilna se občas vynořila z 1 tmavých dveří a hned zmizela v 2. Z budovy slyšeli koně, jak ddupají do tlumivé vrstvy s tlaní a hnoje a jak čeledin domlouvá zvířatům a kleje. Slabé cinkání rolníček ohlásilo, že někdo připravuje postroje. Křestění potom zjasnilo a zpravidelnilo pohybem koní. Dveře se náhle zavřely. Všechen hluk ustál. Prochladlí měšťané zmlkli. Zůstaly stát bez pohnutí. Bílé vločky neustále klesaly k zemi v jiskřivém závoji, který smazával obrysy domů, poprašoval věci ledovou pěnou. Ve velkém tichu klidného města pohřbeného zimou znělo jen toto neurčité nepojmenovatelné a splývavé šustění padajícího sněhu. Spíše pocit než zvuk. Víření lehkých atomů, které naplňovaly prostor. A pokrývali zemi. Čeledín se znovu objevil, táhl za oprať ubohého vzpírajícího se koně. Postavil ho k oji, připevnil postraňky a točil se dlouho kolem chomoutu. Poněvadž pracoval jen 1 rukou v 2. Držel svítilnu. Když odcházel pro 2 koně, všiml si nehybných, již zasněžených cestujících a řekl jim, proč nenastoupíte do vozu? Budete aspoň pod střechou? Jistě na to nepomyslili, pospíšili si dovnitř ti 3 muži nejdříve pomohli svým ženám, potom nastoupili sami další neurčité a zahalené postavy po nich zabíraly postupně ostatní sedadla. Nikdo ani nepromluvil. Podlaha byla vyslána slámou, do níž se cestujícím bořily nohy dámy. Vzadu si přinesly měděná ohřívadla s dřevěným uhlím, zapálily je a chvilku tiše vypočítávali. Jejich výhody. Opakovali tak věci, které znali již dávno. Konečně byl dostavník, zapřažen dali 6 koní, místo 4 poněvadž jízda byla nesnadnější a zvenčí se ozval hlas. Všichni nastoupili někdo zevnitř, odpověděl ano. A vyjeli. Vůz jel pomalu pomalu krůček po krůčku. Kola se bořila do sněhu celý povozte mě sténal a praskal. Koně se smekali, oddychovali a kouřilo se z nich. Obrovský voskův bič neustále práskal poletoval na všechny strany, zaplétal se a rozplétal jako had a náhle dopadal na některý vypouklý hřbet, aby koně táhly ještě usilovně. Nepozorovatelně však svítalo lehounké vločky, jež 1 z cestujících čistokrevný ruháňan přirovnal k dešti bavlny již přestaly padat. Špinavé světlo pronikalo temnými a těžkými mraky, tím skvěleji zářila bělost krajiny, kde se občas objevila řada velkých stromů pokrytých jiním nebo chalupa se sněhovým čepcem. V dostavníku se cestující vzájemně zvědavě prohlíželi ve smutném světle svítání. Na nejlepších místech docela vzadu podzimovali proti sobě pán a paní luasovi majitelé velkoobchodu s vínem. Luha zoo býval prodavačem u zadluženého obchodníka, koupil jeho obchod a zbohatl. Prodával malým venkovským vinárníkům velmi levně, velmi špatné víno a mezi svými známými a přáteli byl pokládán zapáleného kostelníka pravého normanďana, vychytralého a veselého chlapíka. Byl hubený jen břicho, měl jako balónek prošedivil je licousy, věnčily červené tváře. Jeho žena byla velká, silná a rázná, mluvila hlasitě a rychle se rozhodovala. Ona byla duší obchodu, on jej oživoval svou veselou hbitostí. Vedle nich seděl důstojněji, patřil totiž k horním desetitisícům pan Karel lamadó. Lidé si ho vážili, poněvadž měl 3 přátelny bavlny byl důstojníkem čestné legie a členem městské rady. Po celou dobu císařství vedl stranu mírné opozice jen proto, aby si mohl dát dráže zaplatit své spojenectví s vládou, které, jak sám říkával, oponoval zdvořile. Paní Karel lamadonová mnohem mladší než její manžel utěšovala důstojníky z dobrých rodin, když právě sloužili v ruánu. Seděla proti svému manželům malinká miloučká, hezká obalená kožešinami a dívala se znechuceně na ubohý vnitřek vozu. Její sousedé hrabě a hraběnka dobré will honosili se nejstarším a nejznešenějšími jménem v Normandii. A hrabě si hrál na vznešeného šlechtice, snažil se svým oblekem zesílit přirozenou podobnost s Jindřichem 4, který podle pověsti dodávající rodině lesku pomohl 1 paní dobré vlek dítěti a jejímu manželovi k hraběcímu titulu AK úřadu guvernéra kraje. Těch 6 osob obsadilo zadní sedadla vozu a vytvořilo klidný a silný kroužek boháčů. Kroužek lidí uznávaných za počestné poněvadž uznávají náboženství a vznešené zásady. Zvláštní náhodou všechny ženy seděly na téže lavici. Vedle hraběnky byly ještě 2 jeptišky, které popotahovaly růžence a drmolily otčenáše a zdrávasy. Proti jeptiškám seděli muž a žena, kteří přitahovali pohledy ostatních. Muž byl dobře známý demokrat kornide po strach všech úctyhodných lidí. Již 20 let smáčel svůj dlouhý zrzavý vous v pivě všech lidových hospod. Se svými přáteli a bratry utratil dosti pěkné dědictví po otci bývalém cukráři a očekával netrpělivě republiku, aby konečně dostal místo zasloužené tak revoluční spotřebou, jídla a pití. 04-09 s ním asi někdo sehrál pěknou frašku uvěřil, že byl jmenován prefektem, ale když chtěl nastoupit úřad, odmítli ho uznat kancelářští pomocníci dočasně páni prefektury. A toho donutilo k ústupu. Jinak to byl velmi hodný chlapík, neškodný a ochotný. Staral se o obranu s neuvěřitelným zápalem. Dal vykopat díry v polích porazit všechny mladé stromky v oích nastražil léčky na všech silnicích, a když se nepřítel blížil, byl tak spokojen se svými přípravami, že ustoupil rychle do města. Myslil si, že nyní bude užitečnější v ávru, kde bude nutné vykopat nové zákopy? Žena vedle něho patřící k těm, kterým se říká povětrné, byla známá svou bujnou tloušťkou, což jí vyneslo přezdívku. Kulička. Byla malá, všude kulatá, obalená sádlem i prsty měla baculaté přiškrcené v kloubech, takže vypadaly jako pletence špekáčků. Hladká kůže se jen svítila a ohromné poprsí napínalo šaty. Přece však vzbuzovala chuť. Běhali za ní, kde kdo obdivoval její svěžest. Tvář měla jako červené jablíčko jako pivoňkové poupě jen rozpuknout AV ní nahoře zářily 2 nádherné oči stíněné dlouhými hustými řasami. Dole malá zvrhlá ústa k zlíbání a mezi nimi svítili bělostné zoubky. Říkalo se, že má kromě toho ještě spoustu jiných neocenitelných vlastností. Jakmile je počestné dámy poznaly, začaly šuškat. A slova jako prostitutka a pohoršení padla tak nahlas, že kulička zvedla hlavu. Rozhlédla se po cestujících tak vyzývavě a rázně, že hned zavládlo hluboké ticho a všichni sklopili hlavu. Vyjma luha zoa, který si jí šibalsky prohlížel. Všechny 3 dámy však brzy začaly zase mluvit. Spřátelili se rychle, poněvadž tam byla ta ženská. Zdálo se jim, že se jako řádné manželky musí spojit proti nestydaté prodejné ženě, neboť úředně schválená láska vždy pohrdá volnou soupeřkou. Pány zase sblížily instinkt konzervativců při pohledu na kornideta. Mluvili o penězích s přídechem opovržení k chudákům. Všichni 3 na sebe přátelsky mrkali. Ačkoliv byly z různých tříd, cítili, že je zpracují peníze, že jsou všichni členy velké lóže bohatých a mohou zacinkat v kapse zlatem. Bohužel tak pomalu, že v 10 hodin nebyly ani 4 míle o 2 muži třikrát vystoupili a šli do kopce pěšky. Začali se znepokojovat, neboť měli obědvat v tó a nyní ani nedoufali, že tam dojedou před večerem. Všichni se rozhlíželi, nebudeli při cestě nějaká hospůdka, ale náhle uvázly v závěru a museli se vyprošťovat celé 2 hodiny. Chuť na jídlo rostla a zneklidňovala. Neobjevil se však ani jediný vinárník, ani jediná hospůdka příchod prušáků a vyhladovělé francouzské vojsko zaplašili všechnu podnikavost. Pánové se rozběhli shánět po stcích u silnice ale nedostali ani chléb, neboť sedláci schovali všechny zásoby ze strachu před krádežemi vojáků. Bojsko totiž nemělo co jíst nabralo násilím, co našlo. Kolem 1 hodiny odpoledne lua zoo ohlásil, že má opravdu hlad jako vlk. Všichni trpěli jako on již dávno a nutkává potřeba jíst zabila všechny rozmluvy. Obličeje byly bledé a zachmuřené. Luhazo tvrdil, že by za šunčičkou zaplatil 1000 franků. Vskutku mi není dobře, poznamenal hrabě. Jak jsem jen mohl zapomenout na jídlo? Každý si to vyčítal. Kornidé měl alespoň čutoru rumu nabídl, ale cestující chladně odmítli. Jen luha zoo upil kapku a, když vracel čutoru, poděkoval. Je to přece jen dobré, člověk se zahřeje a zapomene na hlad. Alkohol mu vrátil dobrou náladu. Navrhl, aby se zařídili jako na té lodi v písničce a snědli nejtlustšího cestujícího. Dobře vychovaným lidem nebyla milá tato narážka na kuličku nikdo neodpověděl, jen kornide se usmál. Obě jeptišky přestaly mumlat růžence, schovaly si ruce do širokých rukávů, seděly nepohnutě umíněně, klopily oči a jistě obětovali bohu utrpení, které na ně seslal. Když se ve 3. Hodiny ocitli uprostřed nekonečné pláně a široko daleko, nebyla 0 vesnice v dohledu. Kulička se náhle sehnula. AZ podlavičky vytáhla objemný košík přikrytý bílým ubrouskem. Nejdříve vytáhla z něho majolikový talíře, potom stříbrný pohárek a hliněnou mísu s poklicí, kde měla nakrájené celé 2 pečené slepice. AV košíku byly zřejmě ještě jiné dobré věci, paštika, ovoce, cukrovinky, zkrátka zásoby na třídenní cestu, aby si nemusela kupovat jídlo v hostincích. 4 láhve. Vyčnívali z balíčků. Vytáhla si slepičí křídlo a začala je způsobně přikusovat k malé housce. Všechny oči se na ně upřely. Potom se rozlinula vůně, jež dráždila čich, až se v ústech dělaly sliny a bolestně stahovaly čelisti. Dámy začaly tou ženskou zuřivě opovrhovat, dostaly chuti, zabít nebo hodit pod vůz do sněhu ji její pohárek košík IS jídlem. Luhazov však hltal očima mísu se slepicemi a prohlásil. Milostivá paní byla naštěstí předvídavější než my. Někdo dovede vždycky myslet na zadní kolečka. Obrátila hlavu k němu a nabídla mu. Nechtěl byste kousek? Jistě je nepříjemné hladovět od rána. Uklonil se a odpověděl. Opravdu mámli být upřímný? Neodmítnu už to nemohu vydržet. Musíme se přizpůsobit okolnostem pravda, milostivá paní. Rozhlédl se kolem a dodal. V dnešní době musíme být vděčni, když nám někdo pomůže. Měl s sebou noviny, rozložil si je po klíně, aby si neumazal kalhoty, vytáhl kapesní nůž, napíchl, slepičí stehýnko obalené rosolem ukousl si a pak začal žvýkat s tak zřejmým uspokojením, že se v celém dostavníku ozval smutný povzdech. Kulička ještě pokorným a tichým hlasem nabídla jeptiškám, aby si vzali kousek její svačiny. Přijali pozvání ihned, aniž pozvedli oči, zamumlali poděkování a pustili se rychle do jídla. Ani kornydé neodmítl sousedčinu nabídku a rozprostřel noviny tak, že vytvořil společný stůl i pro jeptišky. Ústa se neustále otevírala a zavírala všichni zuřivě polykali, žvýkali a kousali luhazó se v koutě činil a pobízel tiše ženu, aby se řídila jeho příkladem. Dlouho odolávala, ale když jí zakručelo, v žaludku podlehla. Tu její muž uhlazeně poprosil milou spolucestovatelku, aby mu dovolila nabídnout kousíček paní luhasoové. Ale samozřejmě odpověděla kulička s laskavým úsměvem a podala mu mísu. Při otevření 1 láhve vína se objevila nesnáz. Byl totiž jediný pohárek. Každý si ho nejdřív otřel, jen kornidé jistě z dvornosti přitiskl rty navlhký otisk sousedčiných úst. Ve společnosti žvýkajících lidí v dráždivé vůni potravin, hrabě a hraběnka dobré will trpěli hrozná muka, jimiž se od starověku říká antalová. A právě tak pan Karel lamadon schotí. Mladá továrníkova žena si náhle vzdechla, že se všichni ohlédli. Byla bílá jako venku sníh. Oči se jí zavřely, hlava klesla. Omdlela. Její muž zděšeně prosil všechny o pomoc, všichni ztratili hlavu, ale starší jeptiška podepřela nemocnou, vtiskla ji do úst kuliččin pohárek a nalila jí několik kapek vína. Hezká paní s sebou pohnula otevřela oči. Usmála se a prohlásila skomíravým hláskem, že už je jí dobře. Aby se to neopakovalo, jeptiška jí dala ještě napít vína a dodala. To není nic jiného než hlad. Kulička zčervenala z rozpače těla, podívala se na 4 cestující, kteří zůstali o hladu a zakoktala. Můj bože, kdyby se pánové a dámy neurazily. Zmlkla poněvadž se bála urážky. Luhazu však promluvil. Ale proboha, v takovém případě jsou všichni lidé, bratři a mají si pomáhat jen do toho dámy žádné okolky u čerta, což pak víme, že vůbec najdeme dům, kde bychom přespali. Při téhle jízdě nebudeme v tót ani zítra dopoledne. Váhali nikdo nechtěl na sebe vzít odpovědnost za ano. Ale hrabě otázku rozluštil, obrátil se k ustrašené kuličce. Zatvářil se jako velko vévoda a řekl jí vděčně přijímáme milostivá paní. Jen 1 krok byl těžký, jakmile již přešli rubikon, šlo všechno jako na drátkách. Koš byl brzy prázdný, obsahoval ještě jádrovou paštiku kousek uzeného jazyka, hrušky, koláč, trubičky a hrneček, kyselých okurek a cibulí. Nebylo možné jíst zásoby té ženské a nepromluvit na ni. Mluvili tedy nejdříve opatrně, ale když viděli, že se umí dobře chovat, spouštěli se dále. Paní dobrevil a Karel la madonová věděli vždy, co se sluší, a tak se tvářili jemně a laskavě. Hlavně hraběnka dávala najevo blahosklonnost jako velmi vznešené dámy, které nemůže pošpinit styk s nikým. Byla roztomilá. Statná paní luha zoová však zůstávala zatrpklá. Jak jí velilo její četnické srdce, mluvila málo. A jedla hodně. Povídalo se samozřejmě o válce. Vyprávěli o strašlivých zločinech prušáků o statečných kouscích Francouzů. Všichni tito prchající lidé vychvalovali statečnost 2. Začali se vyprávět osobní zážitky a kulička s opravdovým zrušením vykládala, proč odešla z ruánu. Nejdříve jsem myslila, že bych mohla zůstat. Doma jsem měla plno zásob a radši bych živila pár vojáků, než bych se stěhovala bůhví kam, ale když jsem ty prušáky viděla, nemohla jsem se udržet. Krev se mi spěnila, zlostí a plakala jsem celý den hanbou. Kdybych tak byla mužem, to byste viděli. Dívala jsem se na ta prasata ve špičatých čepicích z okna a služkami musela držet ruce, abych jim něco nehodila na hlavu. Pak přišly ke mně na byt a já jsem skočila 1 na krk. Málem bych ho byla. Uškrtila se můžete uškrtit právě tak snadno jako jiné, ale odtáhli mě za vlasy pryč. Pak jsem se musela schovat. A když se mi naskytla příležitost, odjela jsem, jak mě tu vidíte. Všichni ji pochválili. Úcta ostatních vzrostla, oni nebyli tak smělí. Kornidé ji, poslouchal se schvalujícím a laskavým úsměvem apoštola. Koš byl prázdný. 10 lidí jej snadno vyjedlo a litoval, jen že nebyl větší. Povídali ještě chvíli, ale trochu chladněji od té doby, co přestali jíst. Po nenáhlu se stmívalo. V dostavníku už nebylo vidět. Kornidé sedící vedle kuličky s sebou náhle pohnul luasovy, jehož oči pronikaly tmou, se zdálo, že si vousatý muž odsedl poněvadž ho žena pěkně bezhluku udeřila. Vpředu se v dáli objevila malá světelka. Dojížděli do toho. Jeli 11 hodin a připočtemeli 2 hodiny odpočinku, jež na čtyřikrát dopřáli koňům na oddech a na oves byly v dostavníku 13 hodin. Vjeli do městečka a zastavili se před hotelem commerce. Dvířka se otevřela. Známý zvuk otřásl všemi cestujícími. Slyšeli jak naráží na zem pochva šavle. A hned nějaký Němec, co si křičel? Ačkoliv dostavník stál bez pohnutí, nikdo nevylézal. Snad čekali, že je někdo venku postřílí, tu přistoupil voska s lucernou. Světlo se náhle rozlilo po celém voze a objevily se 2. Řady vyděšených tváří, otevřená ústa a vytřeštěné oči vyjadřovaly překvapení a hrůzu. Vedle kočího stál v plném světle německých důstojník. Mladý, velký, neobyčejně hubený a světlovlasý muž upjatý ve stejnokroji jako děvče ve šněrovačce. Vyzval cestující a saskou franštinou, aby vystoupili. Řekl psík, se vystoupíte dámy a pánové? Se světeckou poslušností, obě jeptišky pokorně vystoupily 1. Potom se objevili hrabě a hraběnka, za nimi továrník a jeho žena, dále luhazo strkající před sebou svou statnější polovici. Luhazo jakmile sestoupil pozdravil důstojníka dobrý den. Spíše z opatrnosti, než se zdvořilosti. Důstojník drzý jako vtělená všemohoucnost se na něho díval a neodpověděl. Kulička a kornidé vystoupili poslední, ačkoliv seděli nejblíže, tvářili se před nepřítelem vážně a důstojně. Tlustá děva se snažila ovládnout a být klidná. Demokrat si smutně roztřesenou rukou, kroutil dlouhé rezavé vousy. Chtěli si zachovat důstojnost, neboť chápali, že při takových setkáních každý vystupuje tak trochu jako zástupce své země. Vstoupili do veliké kuchyně, hostince a Němec si dal předložit povolení k odjezdu podepsané velícím generálem. V povolení byla zaznamenána jména popis a povolání každého cestujícího a důstojník si je dlouho prohlížel porovnávaje osoby s napsanými záznamy. Potom náhle prohlásil. Zpočátku. A zmizel. Jsi oddechli, měli ještě hlad. Objednali si tedy večeři, bylo nutno čekat půl hodiny, než bude večeře připravena. A tak zatímco se 2 slůžky tvářely, jako by se tím zabývaly šly se cestující podívat na pokoje. Všechny byly na 1 dlouhé chodbě zakončené skleněnými dveřmi s výmluvným číslem. Konečně měli zasednout k večeři. V tom se objevil sám majitel hostince polán ví tlustý astmatický muž. Slečna Alžběta rusetová, zeptal se. Kulička se zachvěla a otočila se k němu. To jsem já. Slečno prudký důstojník chce s vámi okamžitě mluvit. Se mnou. Ano, jestli jste slečna Alžběta rusetová? Zneklidnila vteřinu rozvažovala a potom rázně prohlásila. To je možné, ale já k němu nepůjdu. Všichni sebou škubli. Dohadovali se, proč byl dán tento rozkaz? Hrabě k ní přistoupil. Děláte chybu milostivá paní vaše odmítnutí může mít za následek velké nesnáze nejen pro vás, ale i pro vaše spolucestující nesmíte nikdy odporovat mocným lidem. Vždyť vám nic nehrozí. Jistě zapomněl nějakou formalitu. Všichni se k němu připojili, prosili ji, nutili, zapřísahali a nakonec ji přesvědčili. Báli se totiž následků, jež by mohla její umíněnost mít. Konečně řekla, dělám to jen pro vás. Děkujeme vám za to, odpověděla hraběnka a vzala ji za ruku. Odešla počkali na ní s večeří. Mrzelo je že nebyli zavoláni místo té prudké a zlostné ženské AV duchu si připravovali otřepané řeči pro případ, že by na ně došlo. Ale za 10 minut se vrátila celá udýchaná červená zlostí jen vybuchnout koktala sprosťák ach ten sprosťák, snažili se vyzvídat, ale neřekla nic. Když hrabě naléhal odpověděla velmi důstojně. Ne, to se vás netýká, nemohu o tom mluvit. Sedli si tedy kolem velké polévkové mísy, z níž vycházela zelná vůně. Poplach jim nezkazil náladu večeře byla veselá. Mošt byl dobrý manželé luhazóovi a velebné sestry si ho objednali ze šetrnosti. Ostatní si dali víno. Kornide požádal o pivo. Pan folán ví se ženou večeřeli na samém konci stolu. Hostinský oddechoval jako porouchaná lokomotiva, dýchání ho příliš zaměstnávalo, nemohl při jídle mluvit. Jeho žena však nemlčela ani vteřinu. Vyprávěla všechny své dojmy z příchodu prušáků. Co dělali, co říkali, proklínala je poněvadž je stály peníze. A také, že měli 2 syny na vojně. Zcela se nejčastěji na hraběnku. Lichotilo jí, že mluví s urozenou dámou. Ano milostivá paní ti lidé jedí jen brambory a vepřovou a pak vepřovou a brambory. Nemyslete si, že si potrpí na čistotu, kde pak nadělají s odpuštěním všude. A kdybyste je celé hodiny a dny viděla cvičit, scházejí se všichni na poli a pak to jde pochodem vpřed čelem vzad vlevo v bok vpravo v bok. Kdyby místo toho zoraly pole nebo si doma opravili silnice. Ale ne milostivá paní tihle vojáci nejsou k ničemu ubohý lid je musí živit a oni se učí vraždit. To je přece hrůza zabíjet lidi, ať jsou to prušáci nebo Angličané Poláci nebo Francouzi. Když se pomstíte někomu, kdo vám ublížil, je to špatné. Vždyť vás za to odsoudí, ale když střílejí naše chlapce jako králíky, to je v pořádku. To ještě dostane vyznamenání, kdo jich pobije nejvíc. Ne tohle já nikdy nepochopím. Válka je barbarství, když napadneme mírumilovného souseda, když bráníme svou vlast, je to svatá povinnost, prohlásil cornide. Stařena sehnula hlavu a odpověděla, ano, když se bráníme, je to jiné, ale neměli by se zabít především všichni králové, kteří vedou válku pro své potěšení. Bravoobčanko. Vzplál cornide. Luhazov vstal a šel si tiše pohovořit s hostinským tlusťoch se smíchem div neudusil, kašlal a plival ohromné břicho se mu natřásalo při luha zoových žertech. A koupil si na jaro až odjedou prušáci 6 sudů vína. Byli tak unaveni, že šli spát, sotva dojedli. Luha zoovi však nic neuniklo. Tušil něco proto uložil manželku do postele, ale sám se postavil u dveří, aby mohl klíčovou dírkou vidět a slyšet to, čemu říkal tajemství chodby. Asi za hodinu zaslechl šustot. Rychle se podíval a spatřil kuličku ještě tlustší v modrém kašmírovém županu vroubeném bílými krajkami držela v ruce svícen a ubírala se k významným velkým číslicím na konci chodby. Po straně se však pootevřely 1 dveře, a když se po chvilce vracela. Šel z ní kornide již bez kabátu. Mluvili tiše. Potom se zastavili. Zdálo se, že mu kulička rázně zakazuje vstoupit do svého pokoje. Luha zoo bohužel nerozuměl, co říkají, ale když se nakonec začali hádat nahlas, přece jen něco pochytil. Nebuďte hloupá, co vám to udělá? Tvářila se pohoršeně, odpověděla, ne, milý, pane sou chvíle, kdy se to nesluší a tady by to byla hanba. Jistě nechápal a zeptal se proč to ji rozzlobilo a odpověděla ještě hlasitěji. Proč vy nechápete proč, když jsou tu v domě prušáci, možná právě vedle v pokoji? Zmlkl. Vlastenecká cudnost té nevěstky, která nepřipustila milkování, když je nepřítel blízko, asi probudila v jeho srdci zapadlou důstojnost. Neboť jen políbil. A potichu zmizel ve svém pokoji. Luha zó byl celý rozpálený, odešel od klíčové dírky, poskočil si navlékl polohedvábnou noční košili a vklouzl pod pokrývku, kde ležela tvrdá kostra jeho družky. Vzbudil ji polibkem a zašeptal. Máš mě ráda drahoušku. Celý dům pak ztichl. Jste dohodli, že vyjedou v 8 hodin? Všichni se šli ráno do kuchyně. Dostavník však stál osaměle pod velkou sněhovou čepicí uprostřed dvora bez koní a bezkočího. Marně ho hledali ve stáji v seníku v kůlně. Může se tedy rozhodli prozkoumat okolní krajinu a vyšli ven. Na náměstí stál vzadu kostel po stranách nízké domy AU nich pruští vojáci. 1, kterého viděli škrábal brambory. 2 o kousek dále umýval holičský krám. Jiný celý zarostlý houpal na kolenou plačící dítě a pokoušel se je utišit. Tlusté selky, jejichž muži byli na vojně, ukazovali poslušným vítězům, co potřebují udělat štípat dříví nalévat vodu na polévku, mlít kávu 1. Němec dokonce pral prádlo své hostitelky. Zesláblé, stařenky. Udivený hrabě se zeptal kostelníka vycházejícího z chrámu, jak je to možné? Stařík mu odpověděl a tihle nejsou zlí. Prý tu oni nejsou. Prušáci jsou odněkud z ještě vzdálenější země. Ani nevím, odkud stýská se jim po ženě a po dětech to válčení je nebaví. Jistě jim domažený pláčou a bude tam z té války zrovna taková bída jako tady. My aspoň nejsme na tom zatím tak špatně nedělají tu nic zlého a pracují, jako by byli doma. Víte, chudí lidé. Si musí pomáhat to jenom páni vedou válku. Kočí ho konečně objevili ve venkovské kavárně usazeného bratrsky s důstojníkovým sluhou. Hrabě se do něho pustil. Nedostal jste rozkaz zapřáhnout v 8 hodin? To se ví, že dostal mezi tím, ale přišel jiný jaký. Abych vůbec nezapřahal. Kdo vám dal ten rozkaz? No pruský důstojník. Proč? Nevím jděte se ho zeptat, zakázali mi zapřahat, tak nezapřahám. Řekl vám to sám? Ne hostinský mi poručil jeho jménem. Kdy? Včera večer než jsem šel spát. Všichni 3 pánové se znepokojeně vrátili. Ptali se po panu folanviovi ale služka odpověděla, že pán pro svou záduchu nikdy nevstává. Před 10. Hodinou dokonce výslovně zakázal, aby ho budili dříve. Ledaže by hořelo. Chtěli navštívit důstojníka, ale to bylo zcela nemožné. Ačkoliv bydlel v hospodě jen pan folát, ví, měl dovoleno mluvit s ním o civilních záležitostech. Čekali tedy? Dámy se vrátily do svých pokojů a zabývaly se svými drobnůstkami. Kde se uvelebil u vysokého kuchyňského krbu, kde plápollal velký oheň, dal si přinést kavárenský stoleček, lahvičku piva a vytáhl si dýmku. Lu a zoo se vymluvil na ztuhlé nohy a šel prodávat víno místním odběratelům hrabě a továrník se pustili do debaty o politice. Mluvili o budoucnosti Francie. Cornedér je poslouchal s úsměvem, jakoby v jeho rukou spočívaly nitky osudu. Když odbylo 10 hodin, objevil se pan folán ví rychle se ho začali vyptávat, ale mohli jen třikrát beze změny opakovat tato slova. Důstojník řekl, pane polár ví, zakážete zítra zapřáhnout dovozu těch cestujících nesmějí odjet bez mého souhlasu. Rozumíte, to je vše. Chtěli tedy navštívit důstojníka. Hrabě mu poslal navštívenku, na niž pan Karel lamadon připsal své jméno a všechny své tituly. Prušák vzkázal, že ty 2 muže přijme po obědě asi v 1 hodinu. Dámy se objevily a trochu pojedly, ačkoliv byly znepokojeny. Kulička vypadala, jako by byla nemocná a neobyčejně rozrušená. Právě dobíjeli kávu, když pro ty 2 pány přišel důstojníkův sluha luhazó se k nim připojil. Když však s sebou chtěli vzít kornideta, aby zákrok byl slavnostnější, demokrat hrdě prohlásil, že nechce mít s Němci žádné styky. Požádal o nové pivo a usadil se zase u krbu. Pánové vystoupili po schodech a byli uvedeni do nejlepšího pokoje v hostinci. Tam je důstojník přijal. Seděl roztažen v křesle, nohy měl na krbu a kouřil porcelánovou dýmku. Nevstal nepozdravil, ani se na ně nepodíval. Nádherná ukázka klackovství přirozeného vítěznému vojákovi. Za chvilku se přece ozval, co si přejete. Rádi bychom odjeli, pane ujal se slova hrabě ne. S měli bychom se zeptat na příčinu odmítnutí. Protože nechci. Dovolím si vás uctivě upozornit ji, že váš velící generál nám vydal povolení k jízdě do diep a já si nemyslím, že bychom se něčeho dopustili, aby s námi bylo tak přísně nakládáno. Nechci, to je všechno můžete odejít. Všichni 3 se uklonili. A odešli. Odpoledne bylo zoufalé, nikdo němcovy vrtuchu nerozuměl. Na mysli jim přicházeli nejpodivnější myšlenky. Všichni byli stále v kuchyni a nekonečně rockovali, vymýšlejí co nejnepravděpodobnější vysvětlení. Snad si je chce ponechat jako rukojmí, ale proč nebo je chce dát odvézt do zajetí, nebo snad spíše chce požádat o velké výkupné? Při této myšlence se polekali. Stmívání zesílilo jejich obavy hostinský rozsvítil a poněvadž měli do večeře ještě 2 hodiny času. Paní lua seová navrhla, aby si zahráli jednadvacet. Přijali i kornidé zdvořile uhasil dýmku a zúčastnil se. Hrabě zamíchal karty prozdal a brzy zájem o hru zahnal strach, který tísnil jejich duše. Ale kornidé si všiml, že si manželé loa zoo vydávají znamení, aby mohli podvádět. Když začali podávat večeři, objevil se pan folan ví ohlásil. Pruský důstojník se dává ptát slečny Alžběty rusetové, jestli nezměnila své rozhodnutí. Kulička zůstala stát celá bledá a potom náhle zrudla a div se neudusila zlostí ani promluvit nemohla nakonec vybuchla. Vyřiďte tomu sprosťákovi tomu mizerovi té pruské mrše, že nikdy nebudu chtít, slyšíte. Nikdy, nikdy. Tlustý hostinský odešel. Hned všichni kuličku obklopili a vyptávali se. Rádi by odhalili záhadu. Zpočátku se bránila, ale brzy se dala unést hněvem a zvolala, co chce, co chce. Chce se se mnou vyspat. Důstojníkovo přání rozzlobilo tak, že se ani nepohoršili kuliččinými slovy koronidé rozbil sklenici, jak ji prudce kladl na stůl. Ozval se všeobecný křik odsuzující vojákovu sprostotu záchvat zlosti. Jakoby každý měl přinést část oběti, jež byla žádána po kuličce hrabě s odporem. Prohlásil, že se ti lidé chovají jako kdysi barbaři. Zejména ženy projevovaly kuličce soucit něžný AZ celého srdce, velebné sestry, klopily oči a neříkaly nic. Když se rozbouření trochu utišilo, přece jen povečeřeli. Mluvili však málo. Každý přemýšlel. Dámy brzy odešly páni při kouření začali hrát karty a pozvali si také pana folanvie. Chtěli se ho totiž obratně vyptat, jak by bylo možno překonat důstojníkův odpor. Ale hostinský myslil jen na hru nic neposlouchal, nic neodpovídal. Hostinská již byla ospalá, přišla pro něho, ale nechtěl odejít. 2 dne zase vstaly dosti časně, poněvadž stále ještě trochu doufali, či spíše toužili odjet. Báli se strávit ještě 1 den v té hrozné hospodě. Ale koně bohužel stáli ve stáji. Pokočím nebylo ani vidu, ani slechu. Z nudy obcházeli chvíli dostavník. Obět byl velmi smutný. Ke kuličce se chovali o mnoho chladněji, neboť ráno bývá moudřejší večera a změnili trochu svůj názor. Takřka se nyní na tu ženskou zlobili, že nešla, potají za prušákem a neuchystala tak na ráno svým spolucestujícím příjemné překvapení, co by bylo snazší? Kdo by to ostatně věděl, mohla zachovat slušnost tím, že by důstojníkovi řekla. Že se slitovala nad jejich pohromou. A pro ni to přece byla taková maličkost. Nikdo však ještě tyto myšlenky nepřiznával. Odpoledne se zoufale nudili, hrabě navrhl vycházku po okolí vesnice pečlivě se oblékli a všichni vyšli. Jen kornidé s nimi nešel, jemu se lépe líbilo doma u krbu velné sestry trávili čas v kostele nebo na faře. Bylo den ze dne chladnější počasí, mrzly jim uši i nos nohy. Bolestí ani necítily, a když se před nimi konečně objevila širá krajina, připadala jim ve své nekonečné bělosti, tak chmurná. Že se raději hned vrátili v duších zavládl mráz AV srdcích tíseň. Všechny 4 ženy šly vpředu. Muži je následovali v povzdálí. Luha zoo chápal situaci a náhle se zeptal, jak dlouho je ta děvka. Nechá trčet v takovém hnízdě. Hrabě vždy zdvořilý prohlásil, že nelze od ženy vyžadovat tak těžkou oběť. Mělo by to napadnout ji samo. Pan, Karel lamadon poznamenal, že kdyby Francouzi zaútočili přes diep, jak se o tom mluvilo, jistě by k srážce došlo u toho. Tato poznámka starosti obou 2 pánů jen rozmnožila. Náhle se na konci ulice objevil důstojník. Na zasněženém obzoru vypadal v uniformě štíhle jako vosa šel ze široka, jak vojáci chodívají, aby si nepošpinili své pečlivě vyleštěné boty. Uklonil se když šel kolem dam a podíval se pohrdavě na muže ti ostatní zachovali svou důstojnost a nesmekli. Jen škubl rukou, jakoby sahal po klobouku. Kulička zčervenala až po uši. V dané dámy byly pokořeny, že je potkal s tou ženskou, kterou vyznamenal svým zájmem. Mluvilo se tedy o něm o jeho zevnějšku jeho tváři paní Karel lamadonová poznala mnoho vojáků a mluvila o nich jako znalec. Prohlásila, že tenhle není špatný, dokonce litovala, že není Francouz. Byl by z něho velmi hezký husar a ženy by po něm bláznily. Jakmile se vrátili, nevěděli již, co by dělali. Dokonce se začali hádat o maličkosti. Večeři snědly mlčky a rychle, každý si šel hned lehnout a doufal, že spánkem zabije čas. 2 denvstali s unavenými obličeji a pohněvaní ženy na kuličku sotva promluvily. Zazněl zvon křtili dítě. Kulička měla dítě, svěřila je na vychování venkovské rodině v ivetotu. Neviděla je ani 1 za rok a ani na ně nevzpomínala. Ale myšlenka na novorozeně jí najednou připomněla vlastní dítě a tak rozněžnila, že se mermomomocí chtěla na křtiny podívat. Jakmile odešla, všichni se na sebe podívali a sesedli se dohromady, neboť cítili, že se musí nějak rozhodnout. Luaso měl nápad, navrhoval přemluvit důstojníka, aby si tu kuličku nechal a ostatní pustil. Pan folán výšel znovu za důstojníkem, ale vrátil se hned důstojník, znal dobře lidskou povahu a vyhodil ho. Rozhodl se, že si tu ponechá všechny, dokud jeho přání nebude splněno. A tu již paní luha zoová povolila uzdu své nízké povaze. Přece tady nezůstaneme až do smrti, kdy si už vybrala za řemeslo dělat. To se všemi mužskými. Myslím, že ta děvka nemá právo někoho odmítnout, přijímala s odpuštěním všechno, co v rovanu našla na ulici i kočí. Ano, milostivá paní ikočího z prefektury. Já to dobře vím, kupuje u nás víno a nyní, když nám může pomoci s bryndy, děha, drahoty, usmrkanec. Já si myslím, že se ten důstojník. Chová docela správně, možná, že už dlouho neměl příležitost a jsme tu 3, kterým vydal jistě přednost, ale on ne. Spokojí se s lehkou, má úctu ke vdaným ženám. Uvědomte si, že může poroučet, stačí já chci a vojáci nás přinutí. Obě dámy se trochu zachvěly oči. Hezké paní Karel lamadonové zajiskily a slabě zb bledla, jako by si již představovala, že je důstojník znásilňuje. Muži rokovali stranou, nyní se zase přiblížili rozzuřený lu a zoo. Chtěl tu bídnici vydat nepříteli svázanou. Hrabě však měl mezi předky 3 velvyslance a poněvadž vypadal jako diplomat. Byl zastáncem obratného vyjednávání. Musíme ji přemluvit, řekl. A tak kvůli spiknutí. Ženy si sedly blíže, mluvilo se tišeji a rokování všeobecnělo, neboť každý vyjadřoval své mínění. Bylo to ostatně velmi příjemné. Veselost se vracela, a tak se jim příhoda nakonec zdála směšná hravě, říkal žerty. Trochu příliš odvážné, ale tak vtipně vyjadřované, že se museli zasmát luhazó sice řekl občas něco jasně kluzského, ale nikomu to nevadilo. Všichni měli na mysli jasná slova jeho ženy, když to je její povolání, proč by odmítala právě toho? Roztomilá paní Karel lamadonová dokonce snad myslila, že by na jejím místě. Přijala tohoto důstojníka spíše než jiné. Připravili se jako na obléhání pevnosti. Každý přijal úlohu, kterou se hraje. Důvody, o něž o přes své mínění léčky, které nastraží, sestavili plán útoků, obchvatů a stečí, aby přinutili živou pevnost ke vzdání. Kornidé však zůstával stranou, nechtěl s tím mít nic společného. Zabrali se dorockování tak, že ani neslyšeli vracející se kuličku. Hrabě však zasyčelo lehké pst. A všichni zvedli hlavu. Byla tam rychle zmlkli a nevěděli, o čem začít mluvit. Araběnka však byla zvyklejší než ostatní na neupřímnost salonů a zeptala se křtiny byly pěkné. Kulička ještě dojatá, vyprávěla všecko. I kdo tam byl, jak vypadal a jaký je kostel, dodala. Je dobře, když se člověk někdy pomodlí. Si však dámy spokojily tím, že byly ke kuličce milé, aby zvětšily její důvěru a ochotu vyslechnout jejich rady. Jakmile si však sedli ke stolu, začal útok na vnější opevnění. Nejdříve zapředli rozmluvu o lásce k vlasti, připomínali staré příklady juditu a holoferna, potom bezdůvodně lukréi a sixsta. Kleopatra přijala na lehátku všechny nepřátelské generály, a tak si je zotročila. Tak probíhaly fantastické dějiny vyrostlé z představ těchto nevzdělaných milionářů, podle nichž římské občanky šly do kapui uspat hannibala IS jeho důstojníky. A žoldnéři připomněli všechny ženy, které zastavili dobyvatele ženy, které bitevní pole nahradily svým tělem. Použily ho jako zbraně a svým hrdiným laskáním porazili proklínané ošklivce, obětovali svou čistotu pomstě a lásce k vlasti. Řeklo by se potom všem, že jedinou úlohou ženy na světě je neustálé obětování vlastní osoby a podléhání rozmarům zpustlých vojáků. Velebné sestry se tvářily, že neslyší, jako by byly zabrány do hlubokých myšlenek. Kulička nic neříkala. Nechali ji uvažovat celé odpoledne, neříkali jí však již milostivá paní jako dosud volali na ni prostě slečno, aniž kdo věděl proč. Snad chtěli dát najevo, že v jejích očích trochu poklesla a aby trochu cítila své choulostivé postavení. Když podávali polévku, objevil se zase pan folánví a opakoval svou včerejší otázku. Prudký důstojník se dává ptát, zda slečna Alžběta rusetová ještě nezměnila své rozhodnutí. Kulička suše odpověděla. Ne pane hostinský. Souručenství u večeře zesláblo. Plus a zoo řekl třikrát nevhodnou věc. Každý si lámal hlavu, aby našel nové příklady, ale nenapadlo je nic. Hraběnka však snad bez uvažování jen tak ze zvyku chválit náboženství. Začal se ptát starší jeptišky na život velkých svědců. Mnozí z nich se prý dopustili činů, jež bychom považovali za zločin. Církev však tyto přečiny ráda odpouští, když k nim vede láska k bohu nebo k bližnímu hraběnka využila posvátné vážnosti své nenadálé spoluvinice a vylákala z ní volné podání hesla. Účel posvěcuje prostředky. Myslíte tedy velebná sestro, že bůh přijme všechny cesty a odpustí čin? Když důvody jsou čisté, vyptávala se hraběnka jeptišky. Kdo by o tom mohl pochybovat milostivá paní čin sám o sobě špatný se stává záslužným vedouli k němu správné důvody. Hned po večeři odešli do pokojů a ráno vstali dosti pozdě. Oběd byl klidný. Dopřávali semeni včera zase tvému čas, aby vzklíčilo a přineslo ovoce. Hraběnka navrhla odpolední vycházku, jak bylo smluveno. Hrabě se zavěsil do kuličky a zůstal s ní trochu pozadu. Mluvil s ní důvěrným otcovským tónem trochu z vysoká. Jak vážení muži mluvívají s takovými děvčaty, říkali jí mé drahé dítě a promlouval s výše společenského postavení a všeobecně uznávané. Počestnosti hned položil prst na ožehavé místo. Vy tedy milé dítě, chcete nás i sebe nechat raději zde, kde nám hrozí? Stejně jako vám přepadení prušáků a jejich násilnictví, než byste souhlasila s ústupkem, který jste ve svém životě tak často povolila? Kulička neodpovídala. Zaútočil na ni tedy laskavostí, rozumovými i citovými důvody. Dovedl zůstat panem hrabětem, i když ve vhodných okamžicích dokazoval dvornost lichotnost a konečně milý zájem vyzdvihoval službu, kterou by jim prokázal a mluvil o jejich vděčnosti a náhle prohlásil s veselým tykáním. Víš miláčku, mohl by se chlubit, že měl hezké děvče, jakých doma mnoho nenajde. Kulička neodpověděla a připojila se k ostatním. Jakmile se vrátily, odešla do svého pokoje a již se neukázala. Všeobecné znepokojení. Co učiní? To bude nesnáz, jestliže bude odporovat. Odbíjela hodina večeře. Čekali marně. Vešel pan folán ví a ohlásil, že slečně rusetové není dobře, že nemusí s večeří čekat. Všichni napsali uši hrabě přistoupil k hostinskému a tiše se zeptal. Už je to dobré. Ano. Ze slušnosti spolucestujícím nic neříkal, ale přikývl lehce hlavou. Ze všech prsou se hned ozval, povzdech úlevy a na tvářích se objevilo veselý luha zoo volal supr li. Poté zaplatím šampaňské. Najde li se v tomto podniku? Paní luha zoová se polekala, když zahlédla hostinského se 4 lahvemi v ruce. Všichni začali mnoho a nahlas mluvit nevázená radost naplňovala srdce. Hrabě, jak se zdálo, si všiml, že paní Karel lamadonová je okouzlující a továrník skládal poklony hraběnce. Rozmluva byla živá, zábavná a vtipná. Luhaco se náhle zatvářil úzkostlivě zvedl paže a křikl ticho. Všichni překvapeně zmlkli a skoro se trochu polekali. Předstíral, že poslouchá, položil prst na ústa, aby byly tiše vzhlédl ke stropu znovu naslouchal a klidně prohlásil. Uklidněte se, vše je v pořádku. Zaváhali, než se odhodlali porozumět, potom se brzy rozesmáli. Za čtvrt hodiny žert opakoval a pak ještě mnohokrát za večer tvářil se jakoby povzbuzoval někoho v pokoji nad nimi. Dával mu dvojsmyslné rady, vtipkoval jako obchodní cestující chvílemi, zesmutnil a povzdechl u boha dívka nebo zase zuřivě zavrčel judoš ty průšáku AV okamžiku, kdy se již na to zapomínalo, začal pronikavě volat. Tak už dost a dodal jakoby mluvil jen k sobě, vždyť nám z ní nic nezbude. Ten mizera ji připraví o život. Ačkoliv jeho žerty byly žalostně nevkusné, všichni se bavili a nikdo se neurazil, neboť jako všechno i pohoršení závisí na prostředí a ovzduší kolem nich bylo plné kluzkých myšlenek. Při zákuscích už i ženy pronášely opatrné a vtipné narážky, oči zářily. Byly mnoho hrabě, který si i ve výjimečných chvilkách dovedl uchovat vznešenou důstojnost, pronesl líbivé přirovnání o konci pobytu na severním pólu AO radosti ztroskotanců, když vidí před sebou otevřenou cestu k jihu. Rozdováděný lua zoo se zvedl a připíjel na vysvobození. Všichni vstali a tleskali. Luha zoo vystihl poměry, když si stěžoval, to je škoda, že tu nemáme piáno. Mohli jsme si zatancovat čtverylku. Kormide nic neříkal a ani se nehýbal, tvářil se vážně a zamyšleně. Chvílemi se dokonce tahal za bradu tak zuřivě, jako by si chtěl svůj obrovský plnovous ještě prodloužit. Když se konečně k půlnoci chystali rozejít vrávorající luaso ho píchl prstem do břicha a zabreptal s vámi, dnes není 0. Švanda ani nepromluvíte o občane. Kornide zvedl prudce hlavu, rozhlédl se svítícíma zlostýma očima po společnosti a křičel, říkám vám všem, že jste sehráli pěknou sprosťárnu. Vstal a ve dveřích ještě opakoval pěknou sprosťárnu. Zprvu veselý ochladlo. Luha zoo zůstal zraženě stát, ale hned se vzpamatoval a opakoval se smíchem. Kyselé hrozny staroušku kyselé hrozny. Poněvadž mu nerozuměli, vyprávěl o tajemství chodby. Veselá nálada se hned vrátila, dámy se smály jako blázni hrabě a pan Karel lamadon smíchem plakaly mohly, cože víte, to jistě on chtěl. Říkám vám, že jsem ho viděl a ona odmítla. Poněvadž vedle spal, prušák, je to možné? Mohu to odpřísáhnout, hrabě se dusil. Továrník se oběma rukama držel za břicho. Luha zoo pokračoval, a proto mu dnes není do smíchu. Chápete? A všichni 3 se smíchem div neudusili až se rozkašlali. Potom se rozešli. Ale pichlavá paní luha zoová upozornila při svékání svého manžela, že ta fena paní karié lamadonová celý večer žloutla závisti. Víš, když ženská blázní za dvojím suknem, je jí docela 1. Zda je to Francouz nebo prušák? Pane bože, to je ale hanba. Celou noc probíhalo temnotami chodby jakési chybění sotva postižitelné zvuky, jako když někdo oddechuje tleskání bosých nohou a tiché praskání. Den ráno zimní slunce oslepovalo v bílém sněhu dostavník konečně zapřažený čekal přede dveřmi a kolem se procházelo hejno bílých holubů zabalených ve svém hustém peří. Oči měly růžové s černou skvrnkou uprostřed. Běhali mezi nohama 6 koní a hledali živobytí. Hrabali v kouřícím trusu. Kočí v ovčím kožichu kouřil na kozlíku, dýmku a rozzáření cestující rychle objednávali zásoby na zbytek cesty. Čekali již jen na kuličku. Konečně vyšla. Vypadala trochu zmateně a zahanbeně. Přistoupila bázlivě ke svým spolucestujícím a ti se naráz otočili, jakoby ji neviděli. Hrabě vzal důstojně za ruku svou ženu a poodešel z blízkosti nečisté. Tlustá diva se překvapeně zastavila. Potom si dodala odvahy a pozdravila továrníkovu ženu pokorně zašeptaným. Dobrý den, milostivá paní. Továrnice jen povýšeně pokývla hlavou a podívala se pyšně jako uražená ctnost. Všichni se tvářili, jako by měli bůh ví, co práce odtahovali se od ní jakoby ve svých sukních roznášela nákazu. Potom vběhly do vozu. A kulička vstupovala sama, poslední a tiše usedla na své místo. Zdálo se, že ji nevidí, že ji neznají. Paní luha zoová se na nic z dálky pohoršeně podívala a řekla polohlasně svému manželi. To jsem ráda, že nesedím vedle ní. Dostavník s sebou těžce škubl a cesta začala. Zpočátku nemluvili, kulička se neodvažovala zvednout zrak, zlobila se na všechny své spolucestující a mrzelo jí, že povolila, že se nechala poskvrnit polibky prušáka, do jehož náručeji pokrytecky vehnali. Hraběnka se však obrátila k paní Karel lamadonové a honem prorazila trapné ticho. Znáte myslím paní destrel ano, je to má přítelkyně, to je příjemná žena okouzlující má vynikající povahu, je velmi vzdělaná a umělkyně celým srdcem skvěle zpívá a dokonale maluje. Továrník hovořil s hrabětem a do řinčení skel ve dvířkách občas zazněla slova kupon splatnost prémie, dodací lhůta. Kornide nepohnutě přemítal. Po 3 hodinách jízdy luha zoo odložil karty a prohlásil. Mám hlad, jeho žena sáhla po úhledném balíčku a vytáhla kousek studené telecí pečeně. Rozkrájela ji na tenké tuhé plátky a oba se dali do jídla. Co kdybychom se také najedli, navrhla hraběnka souhlasili a tak rozbalila zásoby pro 2. Rodiny měli jídlo v podlouhlé míse, na jejíž poklici byl namalovaný. Zajíc naznačoval, že pod ním odpočívá zaječí paštika. Jemné masíčko bílé proužky slaniny probíhaly tmavým masem zvěřiny, v níž byla přimíchána i jiná jemně umletá masa v mazlavém těstě pěkného kusu sýra zabaleného. V novinách se otiskly různé zprávy. Velebné sestry vybalily kolo salámu vonícího česnekem kornidé zabořil obě ruce zároveň do objemných kapes svého pláště a vytáhl z 1. 4 vejce uvařená na tvrdo z 2 kus chleba oloupal skořápku hodili do slámy pod nohy a zakousl se do vejce drobečky. Žloutkům padaly do vousů a svítily v nich. Jako hvězdy. Kulička ve svém ranním spěchu a zmatku na nic nevzpomněla. Nyní hleděla na klidně pojídající lidi a dusila se zlostí. Zpočátku se v ní hněv bouřil a již otvírala ústa, aby jim vyčetla jejich jednání a ulevila proudu urážek, které se jí draly na jazyk. Ale zlost ji škrtila tak, že nemohla promluvit. Nikdo se na ni nedíval. Ani si na ni nevzpomněli. Cítila jak tone v opovržení těchto počestných hlupáků, kteří ji nejdříve obětovali a pak odhodili jako špinavou a neužitečnou věc. Vzpomněla si na svůj koš plný dobrot, jež tak hltavě spolykali na své 2. Slepice obalené rosolem na paštiky hrušky na 4 láhve vína. Zlost náhle opadla, jako když praskne příliš napjatá struna a chtělo se jí plakat. Přemáhala se násilím, namáhala se polykala s liky jako děti. Ale slzy se jí hrnuly do očí. Zazářily na okraji víček a brzy se 2. Velké kapky utrhly a skanuly pomalu po tvářích. Jiné následovaly rychleji splývaly, jako když voda vyvěrá ze skály a padaly pravidelně na klenutou křivku prsou. Seděla vzpřímeně, dívala se upřeně před sebe. Tvář měla napjatou a bledou. Doufala, že ji nikdo nevidí. Paní luha zoová se potichu vítězně zasmála a zašeptala pláče nad svou hanbou. Velebné sestry se začaly zase modlit zbytek salámu si však zabalili do papíru. Kornidé měl žaludek plný vajec. Roztáhl své dlouhé nohy pod protější lavičku, opřel se dozadu, skřížil paže, usmál se jako člověk, který si vzpomněl na dobrý vtip. A začal si pohvízdovat marseilézu. Obličeje všem z rudly. Píseň se jeho sousedům jistě nelíbila, zneklidnili, dráždila ji, vypadali jako psi, když mají chuť vyjít. Jakmile se ozve kolovrátek. Zpozoroval to a již nepřestal. Do konce chvilka mi prozpěvoval i slova. O sate lásko k rodné zény vy posilaší mstící pěst. O svobod pojď s námi všem pojď s námi bránit svoji čest. Dostavník jel rychleji? Sníh byl tvrdší. Až do diep po celé nekonečné hodiny jízdy při všem otřásání vozu, i když nastávala noc AV dostavníku, se setmělo. Pokračovalo zuřivě a umíněně. Jeho mstivé jednotvárné hvízdání donucující unavené podrážděné dušičky, sledovat nápěv od začátku až do konce. A vzpomínat na slova nepříjemné písně. Kulička stále plakala. Chvílemi se nedovedla ovládnout. A její vzlyky zaznívaly mezi 2 slokami. Temnotou.