#85 Kateřina Hájková Klíčová: Spekulativni design je hra, která umožňuje hledat hranice možného

[MUZYKA] Krásní den melaj poslucháčstvo podká stube nesterský jednorožet. Nejméno je veronika Pavlovska a ve studio jedné se mnou psychoterepeutka a supervezorka katerina hajková kličova z tímu perinatální strát. Společně si budeme povídat opejči a podpoře prozdravotnický personál z něně systému a spelculatívním designu. [MUZYKA] Na začátek mi pro ten to krát dovolte upozornit, že téma, které nezbudeme v rozhovoru řešit, není jednoduché a může být pro mnohoznás citlivé. Budeme mluvit o smrtě děti vředporodem a v období kolem porodu, o tom na kohou všeho můžeme taková strát a dopad a je kýsov možnosti podpori všech zučastniených. Budeme nejspíš také popisovat konkrétní vřednety artefakty, které mohu být pro podporu využity. Zvažte pro to prosím, nekolik je pro vás dobre v poslechu pokračovat. Tak mimo vlastně rozumíme trošku jinak, než jak se ten pojem hápe běžně, protože běžně, kdy se mluví o perinatální nebo perinatální strátě. Tak se častom mluví o rodinách, kterým umřelo odíte, během porodu, těsně předporodem nebo poněm. A my se začínáme podkávat izrodinami, u kterých ta stráta a ten prožitek smutku a stráty souvisí se strátou mýmýmka třeba v úplně na začátku těho tenstvých těch prvních týdnéch, říká se tomu trá odborněra na stráta. Takže mimo je rozumíme perinatální strátě, takže když rodina prožíva strátu nebo tráuma, souvisící s umrtím mýmka, tak pro nás je to perinatální stráta. Takže ten zdravotnický termín rozšíru je to vlastně mnohem víc šíčí o spektra situací. A no, že vlastně tu nás zajímá prožite kterodin, a to a možná je to i součásti toho samotného problému, tože se třeba ta rodina se tkává z tím, že se o strátu nejedná a se tkává se třáz větami, bude tam i další nebo vždy to ještě ani neblo dítě, tak to tu rodinu může třeba ještě retraumatizovat. Takže pokud nějaká rodina, ale nebo izdravotníci mluví, souvislosti z porodem o strátě, tak myto te nejich prožitek stráty respectujeme a pracujeme z tím, tak to. I to zmínila, že rodina nebo možná izdravotníci koho, všeho se vlastně taková dle strát a může tíkat, na koho všeho může mít dopad a koho všeho vy možná podporujete v těch vatsých šlůžbách, o kterých si bám dal povídat. Mě by se vlastně trošku chcílo říc, že se tyhla stráty tíkají nás vše, a to nejenom protože možná máme tráv okolika márátku nebo se stréníci, která si třeba prošla strátou mýmýmká a vůbec o tom nemluví předtráv naší rodině je to, to té matabu, ale je to vlastně i celos polečenské tema, nebo i tema na úrovní, třeba státních politik, protože třeba rodiny, které si prochází nějakým komplikovaným truchlením, třeba ženy nejsou dostatečně podpořeny rozvinou sejím tráňa ke psychické problémy jsou vysejcí stou strátou. Tak vlastně potom se třeba nemužou vrátit do práce, když to řeknou tak hodně krutě, tak vypadnou strn práce nebo třeba jsou pacientkami psychiatrických lečeben. Takže to té matem se tyká nás všechny na úrovní, těch našich rodín nebo nějakých prátelských komunit, ale je to i tema, které vlastně je tematem celos polečenským, a kdybych to měla rozdělit, tak běžně nějak ještě jsme schopní říc, že se to tema tykáte ženy. Třichází v úmýmko, prochází nějakým jako fyzickou proměnou, už násitřeba lidé, který se stíme nepotkáván i neumí představit, že třeba, že napříde o úmýmko, ale na startu sejí proces kojení. Takže musí docházet k nějakému trá zastavování laktace, često to bývá sama osobě velmi náročná situace. Ještě si umíme představit, že to strátou prochází trá partner nebo partnerka, ale potom vlastně už třeba tolik nemyslíme na sourozence, který vlastně přišlivo nějakou na dějímit doma další, dalšího partiáka. Nebo sou jsou částí toho, že se vlastně o tom mýmko, které si nikdo nepřineso z nemocníce vůbec třeba nemluví. Hodně velkou skupinou jsou prárodiče, který vlastně bude třeba tu svojce ru nebo si napotporit, nebo mají sami tu hlatu skušenost a stráta dalšího članá rodiny je pro něná ročná. Ale jsou tu třeba i kamarádi nebo kolegové, který třeba chystají nějakou party, prosvé blízké a teď na jednou vlastně si vůbec neumí poradět z tím něktoho svěho kamaráda nebo někoho zrodiny podporit. A vlastně potom se to ještě tyka a to nějaký naše veliký tema i těchst samotných pečůjcích, protože oni jsou vlastně přítomní jako smrti člověka. Častoje ta perinatální stráta, v některých trázdravotníckých zahrizeních vnímaná jako selhání. Všichni vlastně čekáme, že ten porodopad ne dobře a na jednou nedopadné. A pokud to není otevřeným tematem, tak se třeba hledá vyní, kco se pokazilo, můžou následovat itrání, a ke jsou dní spory. Takže naším ukolem v tom našem tímu je vlastně vnímat často ty pečůjcí profesionál, ale tak jako zasažené osobi nebo lidi, který si prostě proházi nějakým typem stráty. Budč toho konkrátní hoditěte nebo třeba nějaké stráty profesní identity. Česím nepodářilo zachránit, predijíc tomu vlastně ne napelněli tu sůjí. Przed pokládenou roli nebo jaký poslání, možná, který tom s tírošem. Je spraje, počí už, když z námi z inovacem měli první projekt, tak se vlastně posouvali v těch předhozji výzvách, od tematů podpory přímo těch zaštářených rodíny, podpory právě zdravotníků a pečůjcích osob. Proče to vlastně tak, kdy tak stalo, jaký byl ten proces zatím. To vlá velká věd, a teda jako za to moc děku, za to příležitosti tím hletím projít. My jsme vlastně jako skutečně uvaživali jako profesní organizace porodních asisten, tak o těch zaštářených rodínách. A kdy jsme potom dělali rozhovory, jak stěmi rodínami, tak stěmi profesionáli, tak jsme si vlastně uvědomili, že tam je úplně takový jako prázny pola, taková úplně nebo psa námapa, že zatím co ty rodiny, jako občas si třeba najdou náhodně nebo na základě nějakých třeba z námosti psychotera peuta, nebo najdou nějakou socialní službu, která je podpoří nebo nárazí v porodníci veslužbě na někoho empatického. Takže vlastně tisdravotníci a profesionálové tohle vůbec nemají jako temo, treba v rámci vysokožkolského vzdělávání, nemajřádné super vyze, nemajná koho se obráti v rámci třeba svého pracovního tímu. Až když dojde třevné mocníci kte strátě, tak se na jednou všichni tváří, že se nic nestalo. A tisdravotníci musí vlastně posvé osé se stohla situaci nějak vyrovnat. A ty rodiny nám často přinášili takvé svědectví, co všechno byím pomohlo, kdyby tisdravotníci uměli a dávali konkrétní přiklady typu komunikace, který byím vyhovoval nebo typu podpori, često můvli o tom, že by potřebovali třeba víc czasu vícou kromi. A my jsme si vlastně řekli, že když máme teda nějaký množ tví energie, a díky teda tomu projektu i financí, který do toho můžeme investovat. Takže můžná budela pší vlastně k Dobře podporit tisdravotníky a ty týmy a oni se pakuž se kundárně vou Dobře starat o ty rodiny. A to bylo vlastně takvé jako největší huau moment a kdy jsme o tom takhle začali mluvit. Tak tisdravotníci tomu často vůbec nerozuměli. Jako proč kteď podporovat čavě? No nebo, že jsme si ich všimli, že by vlastně nějak stáli někomo za pozornost. A dokonce po těch šestilatek, kdy v tom tematu nějak působíme. Tak se to děje teda pořád. Mluvíme třeba o tom, že máme linku, na kterou můžou tisdravotníci volát a mluvic náma bude o těch praktických věcech a nebo tam můžou dostatřání jako ukryzovou podporu. A hrozně dlouho terváže, jako než pochopí, že se to týkají, že to není linka pro ty rodiny. A když što pochopí, tak často následuje a što kovatřá prutká emoční rákce, že jsou z toho dojatí nebo, že mají právě rádost, že si jiněk do všimlo. Pytímám přestavit, jaké formy podporitím a zdravotníkům a pečujícím pozgitujete. Já jsem začilám mluvit oterlince, protože to je vlastně výstup toho prvního projektu mrámci sociálních inovací. A my jsme vlastně takový team, kde jsme psychotera po útky, supervizorky, kryzové interventky, a každý den tři hodiny, máme otervřenou linku, kame můžou volat. Všechny různé profes se vlastně kdokolik do se podkává stouperinatální strátou, takže tomužou být. Důli, porodní asistentky, lehkáří a lehkášky, sociální pracovníci, psychotera peutí, kaplane a kaplanky. Ale někdy nám třeba volají sourozenci, kolegové kamarádi. Prostě k dokolik, kdo nějak si nevyjí rady, z tím, že se ocitl v situací, že má být tím podporujícím člověkem. Protože někdy ta linka může být vysoký prách, tak máme i e-mail. Kame vlastně, když někomo přidem moc nároční trá o tomlu vyt náhlás, nebo se trochu bojí, kdo tam na druhé straně ten telefon zvedné, tak podobné vlastně prozby, o podporu můžou lidé posilat na e-mail. Často se stane, že se na tom jako v prubehu ta e-mailové komunikace domluvíme na telefonátu. Potom jsme si uvědomili, že často tí lidé, kteří nějak tějí takovou dlapečí o rodiny podporovacou v těch tímech úplně o samocení. A my jsme teda vytvorili takovou nábitku online podporí. A máme teda čtyři typy online podporí, jedná je siťování, a tam vlastně zasek dokolivstěch to profesi se může připojit, bývá to často v podvečer, když už lidé nejsou v práci. Takže to teda taky bylo pro nás úplně jako takový moment, který jsme muselí překonávat, že tí naši partiáci teda, který se k nám připojují. Tak to nedělají vé své pracovní době, protože jím to její zaměst na vatel, který nějak v mém hápání by měl být rád, že se ten jeho zaměstnanec nebo zaměstnánký nějak vzdělávat, takým to neumužní. Takže často tě lidé se připojí ve svém volném čase, už v čase kdy váří večerí pročlání rodiny. Takže se to snažíme dělat hodně nísko práhově, člověk může byt připojený z auta, mit vypnutou kameru, může třeba jenom poslouhát. A vždyckým tam máme stanové náká temata, odborná, třeba příště to bude peče, o rodiny, který měli dvočátka nebo více tětní těho tenství, a jednost je chmými nektrá umčalo. Takže se z tím věrovná, a druhá hodně najevěnovaná práci veskupinka, kde nejčastějí zdílimet, co se komu osvěčuje, co kogo trapí. Vy vánast tam tak třeba, 450, a je to teda taková akce, která má jako hrozně dobrou atmosferu. Že se tam kroměte jako odborné podpory, tak se tí lidě tam můžou se tkát fakt z tím, že nás je víc, kde komu na tom té matu záleží. Upelně nově vrámci toho nového projektu socialních inovacismé, navázali z polu práci z asociací nemocničních kaplanů, a společně jsme vytvořili takový formát, který jsme neduchovní zastavení, který už třeba běžně funguje v některých nemocnicích pro konkrétní tými. Kde třeátí kaplané a kaplanky působí, ale my jsme si rěkli, že to je vlastně něco co je nedostupné třeba v těch menčích nemocnicích. Takže se taky se tkáváme online, a na tom duchovním zastavení vlastně amenují se do teda zastavení, tak vlastně se tak můžeme zastavit, můžeme třeba spomínat na ty rodiny, kterým odešlo mi minko. Ale můžeme se třeba idotíkat nějakých závažnějších tema, jako třeba vlastního pocitu smrtelnosti, nebo nějakýho pocitu bezmoci a osamnění při takové hleperáci. A moc hezky nas provázi vlastně kaplan má tějihá jak a jeho kolegi nělitka mychalova, který vlastně z polusnámi to ten format takhle online výmišlali. A poslední dvě takové podobné aktivity, které budem takhle i vrámci projektu trošku inovovat, tak jsou vlastně podpůrné skupiny, což je taková varianta na online supervizé a nově bychom chcieli dělat i metodu, kterou z náme z psychoterapie a jsou to vlastně nácvíky komunikačních do vednosti v formou deliberativní praxe. A poslední větsa, kterou nabizíme, tak je, že když nás oslovinia ký konkrétní vznikajici perinatální paliativní tým, tak my vlastně udáme takov jako spanili věst. Dlouho, protože jsme nějakou si integrvali ty designarsky procesy tak hodně dlouho mapujeme, co ten tým vlastně kde je a co by potřeboval, jakýma odřeba zdroje nebo podporovatela v té nemocníci a potom vlastně společně vytváříme tak v nějaký jako plan rozvoje toho konkrétního týmu. Takže to nejí, je to vlastně trošku jako opak toho, jak se to běžně děláva, že se trádu nemocníci přijede z nějakým už gotovým s dělávatsim programem, nebo že nabidneme deset supervizí a potesneme absolvovat, ale hodně času věnujeme to mu mapování a fakt se nám to osvěčujebť, že každý ten tým jako úplně in dáme, úplně iné zdroje. A pak je to podporu, můžete nastavit na míru? Jo, a můžeme třeba zjistit, že pro nějí labší mentoring, nějakýho konkrétního člověkazíné nemocníce, jo někdy to může býte, že tam trávné nemocníci jen nějaké velký sport, třeba zvedením, takže můžeme idu nějaké facili ta cembec jako kryze, někdy jsou to právě i nějaký těší tematán, jako jako osamněloz nepochopení ze strany ostatných kolegu vůbec 100 latématřá přináše do porodníce. Takže ten tým si to stanovuje jako sám, a zase mi máme nějaký možnosti, který můžeme nabídnout, nebo nebo třeba je propojit s nějaký možiným týmem, který řeší podobní tematá. Už to zmínila, že strávotníci jsou vůžná překvapenní, a v pak možná do jakí když se uvědomní, že někdo nabízí podporu přímojím, a nevlastně lidem, o které oňu pečují. Jaký je trá jako zájem o tulin, nebo jak na to umějí strávotníci obecně, vy uží tudle formu podporí kerou nabízíte? Teď další teda obrovské zištění, i teda pro mě osobně, protože tím, že pocházím z toho prostředí psychotera pějte. Mů tam už nějak vlastně stěma oporama běžně pracujeme, a dokonce jsou in nějakou třeba podminkou pro členstvých profesní organizací. - Městnou třeba. - Pravydelně čerpacu per vizá. A teď my jsme tady gostím hle přesvětšením nakaráčili do toho prostředí zdravotnictví. Kde vlastně to říci o pomoc, je vnímany jako nějaká slabost, nebo říci, že jsme třeba uděláli nějakou chybu, a že se trávrámci debrýfingu nebo intervizel o tachybě, budeme ba vytadí, kytomu tráz lepší mě nějaký metodologický postupy. Tak se tam vlastně moc neděje, a lidí se toho docela bojí. Takže my jsme museli hodně udělat vlastně krok spátky. A říkáci, co podporuje to, že lidi jsou schopně říkáci o pomoc, a mluvit o svých hibách. A pár je. Do celá námstím pomohla právě debata třeba s těmi káplany nebo třeba se zdravotní myklauny. říká vlastně vřišli z takovou skušenosti, že když nabizí tu podporu formalně. Třeba mají dedikované hodiny a někde se dí, a musíš podporit kolegi a kolegině. Tak o tom od velký zájem není, a potom chodí pochodbách těch oddělení, a lidi si o tendlaty jako podpori říkají, ale neformálně, protože to vtuch výli, jako není ta formálně ustanovena situace v říkám si o pomoc. Takže my vlastně jsme začali pozorovat ty momenty, a vlastně se nám to stávalo často itráná nějakých vorkšopech nebo vzdělávacích akcích, že během 10 minu cestoho stalo něco jako supervizé, něco jako zdílení, něco jako kryzová intervence. Takže my jsme si trošku uvolnili ruce v tom, že vlastně za těmi zdravotníky jezdíme, ale nemáme na sebe ten tlak, že teď budeme vzdělávat, nebo teď budeme dát supervizy. Ale vlastně hodně si řikáme, jako co vy byste teď potřebovali v jakým formátu, a nechávame to tak volněj plinout. A potom třeba na konci, že k neme, a tohle by bylo trzá zajímavý superviznítem, a kdyby teda jsme vám nabídli supervizy, tak by to vypadalo tak a tak. To je taky hodně něžný, no velený teda mi tobu svěko hodně něžný, vykolika váň terem, a velmi opatrné našla pováň. No, protože ten terem je takové. A mě hrozně se líbí takový koncept břickýho myslítele Marka Fischer, který teda v souvislosti z jeným kontextem mluví o privatyzací stresu. A ten vlastně ten Mark Fischer řiká, že my se často tváříme, že tořenia cí lidi selhávají, nebo zařívají nějakou krzechkost. Jevnímáno jako nějaký jejich osobní selhání nějaká nedostatečnost. Můvíte teda o trhu práce ve velké Britány, kde jsou lidi, který jsou marginalizování na trhu práce, a třeba mají nějaký formy krátko dobych nejstích kontraktů, často třeba jim není vůbec vyplacenám zdá, protože blenom uská dohoda. A je vlastně nějak jako vnímaný, že to, že ty lidi jsou v nějaké jako nepohodě, nebo je tam nějaká trávěší míra sebe verážednosti. Jevnímáni jako nějaké jejich nedostatek, nebo jejich chyba. A on vlastně mluvý v tom, že často různý systémy jako generoujou, nebo mají vesvím DNA, obsažený tu v wysokou míru stresu, z něrem k těm lidem, který v tom systému jsou. A na to zdravotníc tví se to hodí ekstremně. A zažili jsme to tráv období covidů, kde ta obrovska záteš, to, že ty lidi mají dlouhý směny, to, že právě ne mají prostor, kde třeba zdílat nějaký jako nároční situace. Tak jejím vlastně dávanej takové vzkás, to musíte vydržet. Nebo to jsme vydrželi taky, nebo my jsme měli ještě víc přes času. A oni vlastně potom reagujou na to tak, že skutečně vní majtivěci jako svoje selhání. A že si to selhání, vlastně musí věřešit sami. Takže často oni mluvývo tom. Jako, že to zdílí skámarátkou uvína, nebo, že si dou zaběhat, nebo dou na proházku se psem. A vůbec nevní mají, že často ten jejich stres vlastně spůsobuje samotný to nastavení systému, kterým oni pracují. A dokonce se se tkala i stím, že když jsem někde v jednom tímu nabízela supervizé. Tak administrátorka, která vlastně ten projekt. Jaký jako jiný projekt koordinovala. Tak ty lidí vlastně odrazovala od Čerpání těch supervizí, protože přece nejso ublázní. Žitě to vlastí k mák tomu. Takže ta reakcie je vlastně taková, že nepatrně, jako nebo vopatrně se ty lidí dívají, že teda někdo bým mohlo pomod, ale co je za tím, jako, jsi to třeba není nějaké nástroj kontroly, nebo co to je, jako to je takvý trochu podezrelí, že by se někdo všimálná spedžujících. A ja se k tomu možná dostanou i v souvyšloště z tím spekulativním designem, který vlastně z tím dla můženě a k pomodst. Tak počme kli dně, to teda říte, tak se k tom systemovým znienám nemocně sích, ještě v souvyšloště vrátíme. Já jsem o tomo stěším, protože výv projektu kromě, že se řeknoběžných, ale takových stupitním přídevným, ale se řeknoběžných věžných designových přístupů, se se rozhodlévy užít spekulativný design. Já hodním velké rychlosti představím, spekulativný design je vlastně způsobniak jeho navrhování, který se představuje, jak by mohlo vypadat svět budoucnosti, často svět, který můžná je za měrně nějak neobviklí, nebo provokativní. A tím pomáha lidem přemíšlet o těch aktuálních společnských problémy hodnotách, a možná nějakých hojkom možných změnách, a dělá to skře na vrhy konkrétních matatelných věcí, kterým se větším úřikám s tím artefakty, které zatím neexistují, ale v té daleké překvapé budoucnosti by existovat mohli. My máme, ke spekulativný mu designov ministarského jednoroštci rozhovor v 30-9 díl, dám na ně učitě odkaz, a mě teď učitě zajímá, jak spekulativní design vě užíváte vy. Tak já, že sečnou možná trošku zvětší šížky, a moc teda doporučů dendil o spekulativním designů, kde mluví právě romanselner novotní, což je teda naš partiák protukla aktivitů v projektu, a mluvíme teda votom zapojení spekulativního designů i z naši designarkou Petrou Kutálkovou. Já vlastně, když jsme přemýšlali o tom novém projektu, který jsme nesíla akřech kozd. Tak já jsem si vzpomněla, když jsem slišila po prvé o tom spekulativním designů na kníšku od kazu a šiguri, která jsme neklára a slunce, a vlastně v té kníšce jsem mluví o nějakém využití a vatarů nebo uměla inteligence v souvislosti právě s odchodem dítěte zrodiny. A říkala jsem si to je tak zajímavý a zároveň trošku děsiví a zároveň je to tak strášně blísko, protože tyhla ty technologie už jsou možný a drží nás vlastně od nich jenom nějaká třeba jako etická debata nebo nějaká obavá stěhrlevěcí ale vlastně bryzo přijde část, kde je rodiny si začnou říkat o to, že by třeba chcieli zachovat nějak z pomíky na to svojit dítě a vlastně už teď výme z tím rok apul velkým odstupem že třeba v dospěle paliativní peči už se takový hle technologie dokonce komerčně na bízí že třeba možný vzit, třeba dopisy, nebo nahrávky, nebo Facebookový profil dospěliho člověka a vlastně vytvorit třeba nějaké chatbot, které si sváma bude povídat jako byste si povídali třeba z tím člověkem, který odešel a vlastně každým týdnem přibývají ty nový a nový technologický možnosti že třeba ten chatbot, po tomu, že simulovat hlas toho člověka jo používá terminology, používá humor toho člověka takže vlastně je tady něco, co se bryží a kdy jsme votomluvili s teda stěmi profesionálnimi pečovateli tak první reakce často býva jako nějaká obava a odmítnutí což nějaká taková toho bytel na sebe obraná reakce a my jsme si rikali jak bychom mohli vyjúří ten spekulativní design proto a by jsme začali tohle tema otevíra a bychom začali formulovat právě nějaké třeba etické otázky a dokonce jsme v debate právě z romanem celné remnovotným si rikali no a bylo by to možný vyjúřit i k tomu a bychom vlastně si řekli a pokudnám ty technologie tohle nabízí nemůžeme im mi udělat něco, a bychom těm rodinám vlastně nabídli něco podobného v rámci naši běžné prakse možná to tedy tzn. tak a pstrakně tak já vlastně řeknu, co konkrétně děláme vytvořili jsme vorkšov, který se menuje ránice do teku 2035, dětská paliatyva mezi půlzem apikselem co ještě massimo co je pomohla jezi půlzem apikselem, co je ztrášit jelen a řeklabych k tom takové dvě cíten klasický design vlastně často se pohybuje v rámci toho systému, který už existuje a dokonce právě lidi, který se věnojou transitivní mo nebo kritický mo nebo spekulativní mu designu řekáji, že tady ty nový formy designu umožný se trošku rebelský dívat na ten systém a hledat třeba nějaký řešení, který nepotporujou třeba ty chyby v tom systému, ale spišnáně upozorňou já už se mluvla o tom, že někdy třeba to, že my nabídneme zdravotníkům supervyze může víst k tomu, že my vlastně podporujeme ten systém v tom je ždímat víc a víc, který oni byl trošku podporení takže toho víc vydrží. Jasně. Třistem se neopraví. Třistem se takovl jako náplal, že a spoň občasyský účpe mětí přesně vloto přesta nená jednou místě udíkat a tím více toho dáví ždímat, protože systém se nezměňat. A ty nový formy designu vlastně umožní se podívat zvěčí dalky na ten systém a říkat, že bychom mohli třeba izmění ten systém nebo nějakým spůsobem po otočit a něco s ním uděl. Tak to je nějaká motivace proč sáhnout k tomu spekulatyvnímu designů. Já bych vás možná jako doplně čtami, plomě se ním baví, že spekulatyvní kritický nebo ten transitivní design tak právě otevíravit. Máde ty hranice možného nev tom v tom názbu toho vorgšupu, jako tak nám osně rozširuje tu perspektivů, tože klasický designám říká a v nějaké tráfázi prioritizace a ty se podívujte na to, co je jako nejvíc realistický, na co máte s hilo energiej, co vám ten systém vlastně dovolí a občas, jak to vidíme koze z hodám u nás na inovacích, tak to v nás buzu je takovl jako frustracité. To místo, kde se zahazu je u taktrochu velký nápadek, kdyby konočně k nějakém velkém zněnám můhli příjit. Myslím, že tedy konovější kritičnější příjstu pěná správě vedou, k tomu počme se jako rozší hředvíc, a výč pojmenovat vlastně, co v ček systém, jak by tam vlážit nějaký hodnot, nefunguje, by tam vlážit nějaký hodnotový prencepěnů podobně. Jo, jo, a myslím si, že vlastně nás tomu, že třeba výstk propojení i z nějaký má jako větší más poločenský mádebatama, jako je třeba právě skracová, nipracovní hotydné nebo třeba za vedení nepodmíněního přím, že mi na jednou nehledáme to říšní v rámci systému, který známe, ale říkáme si, jak by mohla vypadat peče za 20 let, když na jednou třeba z povstu práce bude právě dělat uměla inteligence, nebo bude utřeba oblasti, kdy lidí bude upotporování formou nepodmíněného přímů a pak bude lidi, který nádrámec toch bude upracovat a budou se třeba věnovat pečůjcím profesím, nebo se ta pečem nogém víc přesu nedoneformálního prostředí nebo pýrtu pýrpeče. Takže v tomhle ten spekulativní design je hodně přínosný. Zároveň je hodně důležitý rít, že to, že mi se díváme takhle do budoucnosti a třeba si vysnýváme nějaký technologie budoucnosti může byt někdy hodně děsi ví. A jak jdi jsem byla na prvním vorkšopu Romana Selnera novotního o spekulativním designů, kde on se věnoval tematu ADHD a jak by mohli technologie podporit lidí, který mají tu letu skušenost. Tak jsem tam zažilá takvej moment jako zděšení. Já jsem si riklato je moc, torlanás čeká, tohodla se bojím. A tak jsme si uvědomovali, že když mi budeme v tom tematu takhle úžť samovosobě citlivém tematu perinatální stráty. Třeba ty učasníky vorkšopu vystavovat nějakýmu takovýmu fantasírování. Takže určitě musíme přistoupit k takzvanýmu, trauma informovanýmu designů. Takže třeba na tom vorkšopu, vokterím teď budu zachvělku mluvit. Měly kryzovou interventhu a često tom nebo může to byt nejnom, protože samotný ty technologie může ubyt takový. No typu, že lidi rozruší, ale můžou tam byt ili děkterý si trá sami prošli nějakou stráto. U mají pocidře, že to tema už třeba na psychoterapi nějak spracovali. Ale vlastně to dlato jako dotika, ní se tematuje můženě jako zánovu rozrušit. Takže nějak vlastně, kdyby z tím dle tím směrem uvažovali, tak do poručů na podobních vorkšopek mít budt nějaký okryzovýho interventa, nebo někoho kdo, kdo může připadně z tím člověkém vodeídnách velkutřá zadveře a pak se tam společně vrátit. Tak, a teď teda. A si počme na to, co vyste vlastně vytouřil? Co nejlejme, teď si popisovat, a poslucháčí budou za pojovacou i představili. Tak my jsme teď minullou sobotu, pořádali takovou velkou konferenci perinatální paliatyní peče. Možná dám link na to, že je záznám stáhla te konference, takže kdyby to někoho zajímalo. Tak možná na veróníkou. Táme učitě. Táme učitě. Dáte odkás. A tam si teda můžete poslechnout ty přednášky v hlavním foru. A vedle to, co jsme teda koromně duchovního zastavení měli i odpolední vorkšop ráníce do teku. A na tom vorkšopu jsme vlastně otevřeli společně z Romanem Selnerem. Tohla téma, jak technologie, které jsou na dosách, můžou nějak mít o tějsk nebo se dostat vlastně do té běžné peče o rodiny, který prohází perinatální strátou. A vytvořili jsme dva artefakty, a možná to i vám teď jako posluchačům a posluchačkám bude z nít. Děsívě, takže kdyby se to stalo tak lidně zavoloj, tak nám na linku, a můžeme si v tom třeba víc popovídát. Ten první artefakt bila vlastně nabítka v katalogu IK, jedický fajny, když ty artefakty jsou hodně realistický, už hodně propracovaný a odkazuju k nějaké skušenosti, kterou mám. Takže IK. Takže IK. Jakoby ta technologie usbyla běžná, takže ten produkt se menuje polsnet. A vlastně v tom katalogu tam byla icena, popise, nějaké fotky. A je to vlastně takový polštář, který jednak má takově jako hladky po vrach, a zároveň je teda v něm integrovaná technologie, která má v sobě, vlastně záznám sedečního tepů, dítěte, který se teda snímá bude. V těho tenství nebo v průběhu toho porodu, udělá se z něho taková smička, a ten polštář vlastně si může rodina odnest po odchodu z nemocníce domů a vlastně si nějakým způsobem pro dloužit v spomínku na to dítě, a teď ten artefakt vlastně my seho snažíme představovat jako něco co prostě existuje, co nemá žádnou etickou nebo moralní konotaci, prostě to běžná jsou část na bitky péče. A ve všech těch účasnicích toho vorkšopů i ve měkdy jsem ten artefakt viděla po prvé, začínají teda většinou různí emoce, nebo otázky, nebo strachy. Já možná představím ještě ten druhý artefakt, které ještě malinko, náročnější. Je to teda menuje seho gardien, je to vlastně zboží, který si můžete koupit na alze, a je to vlastně hlasový a individualizovaný avatar mrtvého měminká, který slouží k tomu, že vy si zase nahrajete. Případě, že třiá to mýminko zemřelou až několik dní poporodů, tak třeba jeho pláč, dokonce tam může být ináká stopa DNA, a potom zase vytedak, když vřichází te domů, tak ten hla avatar vychom můžete vyjúřívat k tomu, že on vlastně v čase simuluje různé zásadní momenty, kterým si děti prochází, takže první záchvat v steku první odpor proti. Przed kremům první den školi, první pubertální útěk z domů, a vlastně vymužete, kdykolí ten vstach z tím dítětem, návazovat a zároveň můžete, jak používat tu hlatu teda, věc tu hlatu technologii, k nějaký muzvláda, nějakou smutku z toho, že to dítě odešlo. Sam sliším, jak je to děsi ví, a ten spekulativní design vlastně nám rika, a tohle technologie, která může existovat, a co mytec tím jako lidi, a ta první rákci častobívá zásadní odmítnutí. Jo zrušme internety, tohle vrátíme se k uhnům, vrátíme se k ohnům, kširoké, rodině, a tak dal. A teď je to, co se děje na úrovní těch jako emocí a myšlenek, vlastně není chyba toho spekulativního designů, ale jeho dobře speněná funkce, že my když si projde metím hletím jako šokém, tak si můžeme říkat. A mi jako profesionálvé, co vlastně můžeme dělat, a teď si rikáme, tak můžeme si hledat nějaký spůsob třeba v tímů, když rodina přídes tím, že chce nějaký zvukový třeba záznami nebo zdravotní záznami toho dítěte. Jaká je naše tímová strategie? Budeme třeba ty rodiny v tom podporovat, bude to jako nabitkou našich služé, nebo budeme říkat. Neto už nám nepatří, a pokud chcete využítet třeba nějakou komerční službu, ale zároveň si může meřikat, ale my tady v tímu máme třeba psychologa, který by tu rodinu tím mohlo provízt. Zatím, co zájem komerční služby bude, co nejvíc za škrtnou odpoliček, co ta rodina chce, aby ten avatar u měl, a případně to inacenit. Tak vlastně, jak mi se k tomu postavíme? Drůhej spůsob, jak o tom uvažovat může být, že my si řekneme, a hát, takže pokud ta rodina, má nějaký potřeby, dal fungovat s nějakou zpomínkov na to dítěte i jako v tom dalším životě a v životětea rodiny. Jak my tudla konkrétně rodinu, můžeme podpořit, aby mohli oni z nemocníce otcházec nějakou zpomínkov, a vlastně my můžeme trošku si ríct, když tě technologiat umožňují, nemůžeme to na biset i mi jako členové, členové tím, a vlastně první částoho vorgšopu je skutečně dajto jako svetkávání se z vlastním strachem, pojmenovávání si třeba svýhodnot, rávě svých jako etických otázek. Nějakých itřá obav o tu rodinu, to tam vlastně zaznývalo strachně často, že my vlastně té rodině jako neumožňíme, tak zvaně přirozeně truchlit, a na bízímej mějaký šíditko. Tě madlé, a tě madlá, co by buchla? Tě madlé, a tě madlé, a tě madlá, co by buchla? Tě madlá, co by buchla? Tě madlé, a tě madlé, a tě madlé, a tě madlé. Tě madlé, a tě madlé, a tě madlé. A tě madlé, a tě madlé, a tě madlé. Tě madlé, a tě madlé. A tě madlé, a tě madlé, a tě madlé, a tě madlé. potřebu starých lidí, který ží osám něla v domácnostech, a který mluvili o tom, že proně je vlastně ta samota nesměrně těžká, a i týsdravotní problém, který mají tak někdyž patně zvládají, a proně ta možnost mít ho děnky, který jim samotným umožní zvolici, kdy už je to nesitelný a odejdou ze světa, takým to přišlo vlastně jako nějaká varianta době. A potom vlastně v diskuzi v o tom, co proti lidí, který takhle osám něla žijou udělat, tak vlastně, tak ta debata řikala, jak mi to můžeme udělat, aby ty lidí měli takovou podporu, že ho dynky autonázjejí nebudou připadat, jako ten její lepší možný nápad. Jo, a to je třeba průmně strášně silnej artefát, a na základě těchla artefaktu my jsme si vlastně ukázali, a to rošku teda jsme je tam zařádili s romanem i proto, abychom jako snížili tu hrůzů, který si doho, že vlastně je to to rošku hra ten spekulativní design. Takže jsme si představlí tyhlety artefakty, a potom jsme teda představlí ty naše artefakty, a nechali jsme vlastně teda působí dvůbec to, co ty artefakty vyvolávají, a hodně jsme pojmenovávali právě ty obavy nějakýkolí rák, který ty lidí měli. A kdy jsme to hle zvládli, a nějak jsme si řekali vlastně uděl jsme takové jako další krok, vlastně představte si, že tyhlety artefakty jsou běžnou normální jsou části vásší peče, a podíme si o tom povídat. A mluvili jsme vlastně o tom právě jaký třa etický otázky, nebo i technický praktický, nebo jaký rizika to přináší. A pak v dalším kroků už jsme si teda řekli tak, takhle technologie je normální, mí máme k dispozici. Hodně mě to vlastně připomíná debatu třeba o užití jaderných zbraní. Tohle tu technologie máme, ale to ještě neznáme nážejí použijeme nebo jaký rizika zvážit pro její použití. A pak nejzábavnější část, toho vorkře pomož nájdí na zábavná, bylo vytvoření nějakého kousku světa nebo reality, kdy je ta technologie běžná. A mity tože běžná, vidíme z nějakých materiálních výstupů toho světa. Takže jsme malých skupinkách třeba vytvářeli nový nový článek, který popisuje, že ta hle technologie bylo zneužitá jako uklinikou na IVF, protože dávala můžnost s třeba rodinám si vytvořit na základětěch embyjí různy avatary a potom si vybrát. Jasně. Vydím, je zvevaši. Očí, to ten spekulaty vní býzajnu úní, to je prostý. Jo nebo jsme mluvili o nějaký metodickým pokinu, který by popisoval, že tohla technologie mě nabízíme a jak s ním metodický pracujeme. Na šeskupinka simulovala vocepovou komunikaci mezi, rodiči, kdy jeden partner vyčítal druhému, že se dost nevěnuje tomu. Avatarovy, že si slybili, že se třeba společně podívají na první den ve škole a ten jedeno rodič na to nějak ne mělčá. Zblo to takovou zapová hát na výčitek. Tak vlastně jsme tvorili takový dle. Artefak ty vřemíšli mě si říct ten příklad, ale možná jo jedna ze skupin vlastně měla takovou kriminalní. Notecku, znovír někde zde zdezáte strany, která popisovala za měnu tady těch echopolštá žuvědné nemocníci. A vlastně jsme na základě těchrlé jako by konkrétních běžných projevů, te technologie. Zase se dostali ještě blíšk tomu vlastně co rozvíje, na co si dát pozor. A vzešel vlastně z toho takovéj nápad, vytvorit nějaké panel nebo pracovní skupinu, která by právě formulovála ty metodologický a etický otázky, který třeba z nástupem těchrlé těchrálních technologí přichází. A posledním bodem bylo vlastně skusit si říct, co když já, když budu otcházet z tohole vorgšopu, a vím, že se třeba tylaty technologie blíží, jak já můžu třeba měrně zrevidovat svojí osobní praksy. A může to by třeba i to, že na své individuální supervizy nebo psychoterapy pojmenu ty veliký strachy, který stím souvisí. A skusím si je spracovat takhle do předů, aby když třeba na psychoterapy nebo při umrtími minka na mě tohle rodič vybafné. Tak, aby já už tohle třeba mělat rožku spracovaný a mohlaně a vlastně na výdnou té rodině podporuní koli paniku. Takže je v tom strachu schovaná připravenost na budoucnost. Něko, jak vysmyslute blízké připravyce na situace, který má se budu potkávat, tak vysmyslute zdálené jako přesnáhy představicy, co všichno nás může potkát a jak nás to ovlivní. No, a dokonce vlastně když to takhle pojmenováváte. Tak tohle je, vlastně obecně té má perinatální paliativní peče. Žití zdravotníci vlastně často vůbecnej jsou připravení vůbec na to umrti mi minka, a vlastně celá práce našeho tímu je říct, ale je to situace, se kterou se budete podkávat. Umrti je běžnou součástí porodníctví, a je fajn se na to připravit. Hodně té práce člověk může udělat ještě před tímnej se do té situace dostane. Třeba tak, že se v tímu nastaví nějaká kultura komunikace, která umožní třeba lidem louvit o tom, že to je nesměrně těžký tema, že je to zasáhlou. A že když tá rodiná třeba odejde z nemocníce, tak jsou částí běžné kultury tímů bude nějaký debriefing, nebo vzpomínka, nebo duchovní zastavení. Takže mi se vůbec nemusíme baviténom od technologích a o připravenosti na tý jako situace v bude útnosti, ale o tom jako řikací, že vlastně doterle práce týná roční situace patří, a je fajn být na něpřipraven, a pak vlastně nezatěžovat ty rodiny toh svojne připravenosti. To jesky. To bych nechala zaznit, a můzbych vám chcěla kateríno podíkovat za otrohnost a tu barvitost, se kterou s toto velíčila myslím, že stavně nevěla je jednoduchý úkol, že bavice v audio bez vlastně těch matatelných viditelných věcí, o tom zpakulativní designu není jednoduchý úkol, ale já jsem to teda mě upáj před očím, a se příznám, jak se zpravně poznamenilo, bylo to nemě občas vidět. Já moc děkuju zapozvání, a jsem ráda, že v můžu vlastně odtěhrlá tematech, jak bez ostychů mluvit, a ještě bych teda chcěla připomenou sledem právěk obtížnosti toho tematu, že pokud to někoho zasáhné tak se nebojte obrátit na tu naši línku, kterou nájdete na www.perinatální strát a cZ. A dáme určitě taký odkášt? Až videm tam sedíme pod dopoľadné nebo odpoľadné tak neváhejte a převšem hodně štěstí. A já jsme na koncidnešního dílu, který otevřel velmi cítlivé tema. Věřím, že i přes to pro vás byl inspirativní a v popisku nejdete mnoho odkazů, na které se díště k můžete obrátit o podporu. Těkujeme, že nás poslouháte. Pokud máte nějaký podnět, můžete nám napsat na email inovatce, zavěnáčme posovotečka cZ, nebo nás můžete sledovat na webu a Facebooku podporujeme inovatce. Od mikrofonu se loučí a hezg jeden přeje, verónika Pavlovska.